THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Představte si pošmourné březnové odpoledne, když se pomalu vracíte ze zaměstnání, které Vás už delší dobu příliš nebaví a dozvuky z běžných pracovních situací Vám ještě teď protékají v myšlenkách. Potřebovali byste si pořádně pročistit hlavu něčím hodně syrovým, hlasitým, energickým. Jdete dál, míjíte centrum města, park, stadión i nádraží. Procházíte kolem lunaparku, kde zní různé bláznivé melodie, cinkrlátka, klaksony a šlágry pro starší a pokročilé. Je vám z toho všeho pestrého balastu fakt na blití, tak se prostě snažíte tohle místo co nejrychleji projít a zase pokračujete dál. A nakonec na předměstí mezi řadami šedivých domů to konečně uslyšíte. Z jedné malé garáže, kde právě zkouší místní kapela, se ozývá naturální kytarový zvuk v tom nejpřirozenějším slova smyslu a Vy bez vyzvání vcházíte dovnitř. To co Vás tam čeká je půlhodinová bouřlivá rock´n´rollová smršť, během které zhubnete o 5 kilo, ale při opouštění tohoto místa se cítíte podstatně lépe, sice propocený až na kost, ale zbavený všech negativních splínů. Jako hudební fanoušek budete vědět, že ta kapela nenabídla co do stylu a objevnosti nic tak závratného, ba naopak byla celkem průměrná, její energie, čistota a přirozenost, s jakou hrála svoje krátké skladby, Vám však pomohla nastartovat se do dalších životních situací a Vy si odnesete jedno zjištění. A sice, ať se cokoliv i sebe obyčejnějšího dělá s nadšením a pořádně, nikdy to nebude pro Vás špatné. Jde o to si jenom trochu věřit a udělat tím správným směrem krok k sobě samému.
Skupina C.AARMÉ je mladou akvizicí severské stáje Burning Heart a na svém debutu nenabízí co se do objevnosti a stylové originality týče nic závratného. Je však plná energie a nespoutanosti. Tyto Švédy bych stylově přiřadil někam mezi stoner rock amerických KYUSS a garážový punk THE HIVES. Zkrátka jde o brutálně podlazené, rozbordelařené, dvou minutové skladby, převážně v rychlém tempu, kterých je do Vás během necelé půl hodiny nasypáno patnáct. Nic závratného nečekejte, jen čistou energii, hukot rezavých větráků a syrové maso ze zastaralých skladišť. No Past, No Future...Live Now!!!
Neznám jinou rockovou kapelu, která by předávala svůj repertoár s méně příkrasami než C.AARME. Špinavý stoner/punk ze zasmrádlé garáže od chlápků, kterým kromě jejich hudby záleží jen na délce jejich kotlet. Hovada!
5,5 / 10
Jessie Garon
- vokál
Ola Hĺkansson
- kytara
Johan Lagerlöf
- basová kytara
Patrik Herrström
- bicí
1. Gasmask
2. Tu Puta Mi Casa
3. Visions
4. O´Neill Oh No
5. What´s The Problem
6. Mussolini
7. Aimless
8. High Tech
9. Moron
10. It Must Hurt Now
11. No Gracias
12. Baise Moi
13. The Gag
14. Worst Part
15. Total Trash
16. I Am A Princess
C.Aarmé (2004)
Vydáno: 2004
Vydavatel: Burning Heart Records
Stopáž: 28:00
Produkce: C.AARMÉ
Studio: Don Piérre Studios
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.